Po založení hořejšího rynku někdy ve 14. století vznikly i dva domy na horním konci náměstí, na jejichž místě dnes stojí budova bývalé školy. Slavnou minulost měl dům u Sűssů čp. 71, který v roce 1610 koupil František kardinál z Ditrichštejna, biskup olomoucký, místodržící Moravy a majitel žďárského panství (do r. 1636). Dodnes tuto minulost připomíná kamenná deska s jeho znakem a vročením 1610, jež je dnes umístěna na Staré radnici. Ačkoliv se to dnes nezdá, interiéry bývalé školy – renesanční místnosti s křížovou klenbou v přízemí pamatují slavné časy toho rezidenčního domu. Snad právě tento dům mohl hostit jezuity – rekatolizátory, ale zároveň také vzdělance a schopné léčitele.

V r. 1871 se začala psát nová kapitola tohoto stavení. Tehdy budovu koupila obec, aby sem umístila městský úřad, záložnu a také obecní šatlavu. V r. 1874 ještě přikoupila sousední dům, na jehož místě byla postavena nová budova školy, otevřená v roce 1876. Tenkrát chodilo do 5 tříd obecní školy 527 dětí. Dovedete si představit, že před tím tolik dětí muselo docházet na vyučování do obecní budovy Tvrze (dnes Regionální muzeum)? Ne. Město již dlouhá léta řešilo zapeklitý problém s přeplněnými třídami a východiskem se stalo razantní řešení – postavení nové školy na horním konci náměstí. Byla to první velká investice města v novodobých dějinách, stála 25 000 zl., na které si město půjčilo od zemského výboru za 5% úrok. Tehdy se peníze pouze půjčovaly. Na dotace nebylo. Výstavbě předcházelo dvouleté handrkování s vyššími úřady, které mělo pokračování údajně až v kanceláři císaře Františka Josefa I. Město chtělo zároveň zřídit měšťanskou školu a gymnázium, ale těch tehdy na Moravě moc nebylo. Je otázkou, zda by Město Žďár s omezenými příjmy vůbec bylo schopno financovat obě vzdělávací zařízení. Škola byla postavena za půl roku, v rekordním čase, a stavbu podpořila (jak prací, tak finančním obnosem) řada žďárských občanů.

Problémy tím však neskončily. Počet dětí dál rostl, výsledkem bylo, že na jednu třídu připadalo až 80 dětí – nepředstavitelný počet. Mnoho dětí však do školy pravidelně nechodilo, kvůli práci doma nebo službě. Dětská práce byla totiž za starého mocnářství velmi rozšířeným jevem. Zároveň byly otevřeny nedělní hospodářská škola pokračovací (1870 až 1906) a živnostenská škola pokračovací (od r. 1883) a také po 20 letech se podařilo městu získat povolení na zřízení měšťanské školy (6. až 8. třída).

Tenkrát hrál tento dvojdům významnou roli v kulturním životě města. Ve dvoraně se hrálo pravidelně divadlo (do r. 1900), v r. 1904 tu byla otevřena veřejná čítárna (od r. 1904), v r. 1919 Veřejná obecní knihovna, fungovalo tu jedno oddělení Městské hudební školy (od 30. let) a depozitář muzea (od r. 1934). Zároveň tu fungovala odpolední a večerní výuka v živnostenské škole. Ani jedna z těchto institucí by nefungovala bez obětavosti tehdejších dobrovolníků.
V 90. letech 19. století se začalo blýskat na lepší časy. Byla to doba dynamického hospodářského rozvoje města. Starostou byl rázný a energický Otakar Veliš, ve městě působili první větší podnikatelé – Josef Vašátko a především Josef Smeykal, spoluzakladatel Amylonu. Do města rovněž zavítal kapitál, vesměs od židovských podnikatelů. V letech 1896 až 1897 bylo vystavěno 2. patro (pouze nad čp. 72), o několik let později se divadlo a knihovna spolků přestěhovaly do Národního domu (dnes městské divadlo) a městský úřad s obecní záložnou byly přeloženy do nové budovy. Uvolněné prostory v čp. 71 bylo možné použít na nové třídy a také tělocvičnu. Tlaku na místo se podařilo odlehčit i další přístavbou budovy na dnešním Doležalově náměstí v letech 1913 až 1914. Přesto pro čtyři školy – obecnou dívčí, obecnou chlapeckou, měšťanskou dívčí a měšťanskou chlapeckou (celkem 700 dětí) chybělo stále minimálně 6 tříd, 2 sborovny a dostatečně velká tělocvična. Zčásti tento problém byl vyřešen další přístavbou v r. 1935. Tato investice si vyžádala 300.000 Kč, které městu věnovala místní spořitelna. Jo. Tehdy zřizovatelem spořitelny bylo samotné město, a tak peníze sem vkládané se zase vracely městu a jeho obyvatelům.

Po 2. světové válce se poměry výrazně změnily, po určitém zaváhání začalo svižně růst HDP, pokračovala modernizace. Na druhou stranu o místních poměrech rozhodovaly orgány na krajské, nebo dokonce celostátní úrovně. Vznikly další školy – např. Gymnázium, Střední průmyslová škola strojní apod. Exponenciální nárůst obyvatelstva si vyžádal výstavbu dalších čtyř základních škol. Tím význam budovy poklesl, ve městě najednou byl dostatek místa pro výuku i kulturní život. Neznamenalo to však, že by všechny problémy byly vyřešeny. K další velké přestavbě budovy došlo v r. 1970, tehdy se budova nazývala 1. základní devítiletou školou a bylo v ní 19 tříd. Bohužel, tímto zásahem hodně utrpělo staré průčelí domu. Krabice byly v módě. Úbytek dětí po r. 1990 a reorganizace školství ve městě vedly k uzavření školy v r. 2007. Původní představy, hlásané v 90. letech, že by bylo užitečné, aby na jednoho učitele připadalo 10 až 15 dětí, nebyly naplněny.

Budova má svoji uměleckou hodnotu. Zdobí ji jednak reliéf s poprsím Jana Amose Komenského z r. 1897, připomínající poslání toho domu, jednak žulová pamětní deska 10 padlým legionářům ze Žďárska od sochaře Jana Růžičky v r. 1937.

Co říct závěrem. Snad se zamyslet nad pohnutou minulostí tohoto domu, který sloužil 130 let k nejušlechtilejšímu účelu – vzdělání. Byla to budova přizpůsobená k veřejnému účelu. Naši předkové ji stavěli pro nás, Žďáráky. Pětkrát byla tato budova přestavována nebo rozšiřována, aby stačila tehdejším požadavkům. Teď je tam místa dost. Je tam například tělocvična nebo přednáškový sál.

Opravdu nikdo z nás by neuvítal pro rozvoj činnosti více místa, lepší zázemí? Uvedu příklad. Vloni o svoji klubovnu přišli členové šermířského spolku Flamberg.

Na historii budovy je zajímavá jedna skutečnost – všeobecná skutečnost. Když naši předkové něco chtěli, tak našli způsob, jak to provést. A přitom moc peněz neměli.

Miloslav Lopaur